Oceňovači na baterky

Často přicházím do styku s díly (posudky se bojím nazvat) některých kolegů, kteří pro klienty z řad bojovníků s pojišťovnami dokáží expedovat takové nesmysly, že i sekretářky cílových pojišťoven rozpoznají, že něco není v pořádku.

Z poslední doby uvedu dva příklady, které mi utkvěly v hlavě v oblasti oceňování vozidel. Z důvodu obtížnější identifikace nejmenuji kolegy ani předměty ocenění, beru to pouze jako informaci stavu znalecké obce či upozornění na obvyklé finty těchto „expertů“.

Prvním příkladem je nákladní vozidlo Iveco. Uvedeno do provozu v roce 2007 a koupeno v tomto roce za cenu cca 2,5 mil Kč. Uvažovat cenu tohoto vozidla při ocenění k roce 2014 za výchozí z podstaty nelze, protože tato cena je cenou historickou, která dnes neodpovídá uvedenému předmětu ocenění. Je to jako byste si koupili v roce 2007 notebook se špičkovými parametry (na tuto dobu) za 30.000,- Kč a měli dnes dojem, že výchozí (pořizovací) cena nového v roce 2014 je rovněž 30.000,- Kč. Bohužel s vývojem techniky dnes koupíte za tuto cenu naprosto jinak vybavený stroj a se strojem z roku 2007 dnes těžko obstaráte současný software či hry z hlediska hardware nároků. Při oceňování vozidel je znalci užívám často tzv. Znalecký standard I/2005, který však není závazný a spíše než jeho slepé plné užití a ohýbání nesmyslnými čísly se jeví účelné užít pouze jeho metodický postup a selský rozum. Postupem ocenění vozidla je v první řadě zjištění časové ceny vozidla zvážením snížení technické úrovně během provozu. Následně se časová cena upravuje tzv. koeficientem prodejnosti, který ukazuje velmi zjednodušeně řečeno, jak dobře či špatně se uvedené vozidlo ve vztahu k časové ceně prodává, resp. za jakou cenu se obvykle s takovým vozidlem obchoduje. Pokud vynásobíte časovou cenu koeficientem prodejnosti KP=1,0 (dobře prodejné) odpovídá časová cena ceně obvyklé, u obtížně prodejných kusů klidně KP=0,4, u obtížně prodejných částí zbytků vozidel klidně KP=0,2.

Když se vrátím k našemu Ivecu, znalec užije historickou cenu z faktury z roku 2007 jako cenu výchozí (např. o 300.000,- vyšší než by odpovídala realitě u nového srovnatelného vozidla v roce 2014) a v závěru časovou cenu vynásobí bez jakéhokoliv zdůvodnění koeficientem 2,4, tj. vozidlo se 750.000 km má dle jeho názoru obvyklou cenu 850.000,- a je 2,4 krát lépe prodejné, než by odpovídalo jeho časovému stavu. Jako důkaz svého nesmyslu znalec přidá doplněk posudku, kde uvede inzeráty na úplně jiné vozidlo jiného stáří s najetými 100.000 km a uvažuje toto za vozidlo srovnatelné. Pouze letmým prohlédnutím inzerátů lze zjistit, že za více než 500.000,- Kč včetně DPH by toto koupil jedině sběratel konkrétního kusu či fanda speciální edice Eurocargo (pokud by nějaké byla). Klient žádá na základě uvedeného paskvilu 850.000,- Kč po pojišťovně a jaké překvapení, že pojišťovna vyplatí polovinu, že? Kdo by uvedené vozidlo za takové peníze koupil? Takových „kočárů“ jsou plné dvory a jediný telefonát na prodejce napoví, nakolik jdou tyto stroje za 850.000,- na dračku? Snad jen podepsaný znalec uvažuje o jeho koupi. Navíc si pravděpodobně někdo v pojišťovně klepe na čelo na odbornou erudicí takového znalce, zpravidla vděčného za zakázku tohoto typu hodnocenou odměnou do 2.000,- Kč. Je na zvážení, zda se jedná o důchodce vděčného za drobný přivýdělek, neznalého středoškoláka (na ocenění klidně stačí znalý) či úmysl. Doložit inzeráty na úplně jiné a nesrovnatelné vozidlo snad nemůže být jen blbost, ne?

Druhý příkladem je hasičské, poměrně dobře vybavené auto slavné značky, princip nesmyslných ocenění pramení zpravidla ve špatně stanovené výchozí ceně, či špatně stanoveném koeficientu prodejnosti. Znalcem stanovená obvyklá cena takového vozidla stáří 15 let ve výši 2,4 mil. Kč k roku 2014 je opět komická, když přímo zastoupení uvedené značky může dokázat, že velmi obtížně a nevýhodně vykupuje na protiúčet podobné stroje za 1,3 mil. Kč. Koeficient prodejnosti opět nezdůvodněn či nedoložen jediným inzerátem, či vyjádřením prodejce.

Co s nimi?