Laický pohled na příčiny nehod se velmi často liší od výkladů odborných technických a zejména právních.

Prosté studium silničního zákona tyto problémy nevysvětlí. Jedním z mnoha problémů je tzv. dání přednosti v jízdě, tj. nejčastěji u nehod na křižovatkách.

Představte si situaci, že vozidlo jedoucí po hlavní silnici narazilo do vozidla, které vyjelo z vedlejší silnice. Podle § 2, písmene q zákona č. 361/2000 Sb. v platném znění „dát přednost v jízdě znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon, nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy”.

Právě pojmy náhle změnit směr nebo rychlost jízdy však nejsou exaktně vysvětleny, a to zejména ve vztahu k “intenzitě” těchto manévrů a výchozí rychlosti vozidla “majícího přednost v jízdě”. Právě výchozí vyšší rychlost vozidla jedoucího po hlavní komunikace hraje mnohdy zásadní roli v celkovém posouzení dopravní nehody.

Neujasněnost stanovisek expertů i orgánů posuzujících míru zavinění konkrétních osob znamená nepřehlednost situace z kontextu právních rozhodnutí a jejich rozpory. Z této situace pramení prakticky to, že jak řidič jedoucí po hlavní komunikaci mající přednost, tak i řidič jedoucí po hlavní komunikaci, který přednost v jízdě nedal, mají v rozhodnutích své zastání. Prakticky mnohdy závisí na osobě, případně senátu, který věc rozhoduje, jaký právní názor zastane.

Pro příklad uvedu celkem 6 rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v otázkách přednosti v jízdě, z toho 3 se kloní na stranu řidiče jedoucího po hlavní silnici a 3 k řidiči, který vyjel z vedlejší komunikace.

Rozhodnutí č. 1  (usnesení NS sp. zn. 3 Tdo 593/2007):

V otázce přednosti v jízdě vyvolalo velkou diskusi a pozdvižení usnesení NS sp. zn. 3 Tdo 593/2007, týkající se řidiči nedotknutelné „přednosti v jízdě”. NS totiž „zmírnil, až eliminoval” zavinění řidičky jedoucí po vedlejší silnici, která „nedala přednost” vozidlu jedoucímu po hlavní silnici v obci. V tomto konkrétním případě řidička vozu Škoda Fabia vyjížděla z vedlejší silnice na hlavní, přičemž se srazila s vozidlem Škoda Octavia, které jelo po hlavní silnici v obci, kde byla rychlost omezena na 50 km/h, rychlostí (86 km/h – zjištěná znaleckým posudkem z oboru doprava). Došlo ke smrtelnému zranění jedné spolucestující řidičky a těžkým a lehkým zraněním dalších osob v obou vozidlech. Řidička byla policií obviněna a za nedbalostní trestní čin odsouzena k trestu odnětí svobody na sedm měsíců s podmíněným odkladem na 15 měsíců a zákazem řízení na 30 měsíců. Tento rozsudek potvrdil i krajský soud. Řidička podala dovolání k NS. NS se neshodl se závěry předchozích soudů, že řidička je výlučným viníkem nehody a rozhodl v červnu 2007 usnesením 3 Tdo 593/2007 tak, že zrušil předchozí rozsudky a vrátil věc zpět Krajskému soudu, aby posoudil znovu vinu (nebo spoluvinu) řidičky. V další fázi trestního řízení byl stíhán řidič jedoucí po hlavní silnici.

NS uvažoval asi takto: Vzal na vědomí, že řidička vozidla vyjíždějícího z vedlejší silnice na silnici hlavní dodržela povinnost dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní komunikaci, když za tímto účelem vozidlo zastavila a rozhlédla se. Vzal v potaz znalecký posudek, kterým bylo prokázáno, že řidič jedoucí po hlavní silnici jel rychlostí 86 km/h, která tak v daném místě byla zcela zjevně nepřiměřená a o 72 % překračovala rychlost povolenou. Ze závěrů daného znaleckého posudku vyplynulo, že pokud by řidič Octavie jel v okamžiku, kdy na Fabii reagoval, rychlostí 50 km/h, ke střetu vozidel by nedošlo, a to ani tehdy, kdyby své vozidlo vůbec nebrzdil. Z předchozího šetření dále plynulo, že se řidička před vjezdem do křižovatky rozhlédla jak vlevo, tak vpravo, přičemž Octavii, jedoucí po hlavní silnici zleva, viděla na vzdálenost 200 až 250 metrů, což za předpokladu, že by tento jel rychlostí, jež je v obci povolena, vyhodnotila tak, že pro projetí křižovatkou má dostatek času. Dále NS upozornil na to, že přednost v jízdě nelze vnímat tak, že řidič na vedlejší komunikaci musí za všech okolností dát přednost všem vozidlům na silnici hlavní, která vidí. Porušení přednosti dát přednost v jízdě znamená podle NS vytvořit dopravní situaci, kdy řidič, který má přednost v jízdě, musí, aby se vyhnul střetu s jeho vozidlem, učinit takový zásah do řízení, který lze charakterizovat jako náhlou změnu směru nebo rychlosti jízdy (viz §2 písmeno q) silničního zákona), všechno ostatní je podle NS v pořádku. Má to svou logiku, zejména v městském provozu.

V rozhodování o této nehodě státní zástupkyně NSZ použila ve své argumentaci zásadu, že „íe řidič motorového vozidla může {oprávněně) spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak”.

Rozhodnutí č. 2 (usnesení NS sp. zn. 5 Tdo 1173/2004):

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve věci nehody motocyklu Suzuki, který jel v obci rychlostí 86 až 97 km/h a střetl se s vozidlem Škoda Pick-up, které vyjíždělo z vedlejší silnice. V době, kdy se řidič vozidla rozhodoval, že vjede na hlavní silnici, byl motocykl ve vzdálenosti 98 až 126 metrů před místem střetu. Kdyby jel motocykl z tohoto místa rychlostí 50 km/h, přijel by do místa střetu v době cca 2,5 až 4,5 sekundy po okamžiku střetu. NS se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle kterých nelze po účastníkovi silničního provozu spravedlivě požadovat, aby předpokládal možné porušení pravidel provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy. Přitom řidič zejména na základě svých zkušeností v podstatě odhaduje, které vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti tak, že mu umožňuje vjezd na hlavní silnici, a které již nikoli, a při tomto svém odhadu samozřejmě vychází z rychlosti, kterou právní předpisy v místě křižovatky povolují. Pokud řidič přijíždějící po hlavní silnici jede rychlostí povolenou resp. přiměřenou a řidič přijíždějící po vedlejší silnici mu přednost v jízdě nedá, je v obvyklých případech odpovědnost za kolizi a případné další následky na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Pokud však řidič na hlavní silnici jede rychlostí, která maximální povolenou rychlost výrazně překračuje, a řidič přijíždějící do křižovatky po vedlejší silnici nemá důvod předpokládat takové překročení, za případnou kolizi musí nést odpovědnost řidič jedoucí po hlavní silnici.

Rozhodnutí č. 3 (usnesení NS sp. zn. 3 Tdo 1615/2005):

Dle závěrů tohoto rozhodnutí neznamená „dát přednost vozidlu” povinnost řidiče počínat si tak, aby žádným způsobem neomezil směr nebo rychlost jízdy řidiče, který má přednost v jízdě. Řidič poruší takovou povinnost jen tehdy, jestliže vytvoří dopravní situaci, kdy řidič, který má přednost v jízdě, musí, aby se vyhnul střetu s jeho vozidlem, učinit takový zásah do řízení, který lze charakterizovat jako náhlou změnu směru nebo rychlosti jízdy. Tím není např. mírné přibrzdění nebo plynulé přejetí do jiného jízdního pruhu za okolností, kdy k těmto manévrům má řidič dostatek času a není jim na překážku stav vozovky nebo dopravní situace.

V této kauze se jednalo o střet vozidel vozidla VW Golf, které nesplňovalo technické požadavky pro provoz na pozemní komunikaci a řidič pod vlivem alkoholu jel rychlostí okolo 123 km/h (mimo obec) a nereagoval na vozidlo Škoda Pick-up, které předepsaným způsobem vyjíždělo na hlavní komunikaci, a před vyjížděním z vedlejší silnice na hlavní jeho řidič neměl možnost vozidlo VW Golf vidět. NS dospěl k závěru, že řidič vozidla VW Golf při své jízdě musel samozřejmě reálně počítat s provozem jiných vozidel na silnici, tedy i v prostoru inkriminované křižovatky.

Rozhodnutí č. 4 (usnesení NS sp. zn. 7 Tdo 38/2009):

V tomto případě obviněný řídil osobní vozidlo Škoda po čtyřproudové komunikaci, označené jako hlavní silnice, v daném úseku s omezením rychlosti na 50 km/h, a v důsledku nedodržení nejvyšší povolené rychlosti, kterou překročil nejméně o 42 km/h, v prostoru křižovatky při jízdě v levém jízdním pruhu a při předjíždění nákladního vozidla jedoucího v pravém jízdním pruhu, čelně narazil do levého boku vozidla Seat, které přejíždělo zprava z vedlejší komunikace. Vedlejší komunikace byla označena dopravní značkou „Stůj, dej přednost jízdě”.

NS uvedl, že obecně vzato, je za takový střet zásadně odpovědný řidič, který do křižovatky vjede z vedlejší silnice, neboť jeho povinností je dát přednost v jízdě vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici. Samotná okolnost, že řidič, který má přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici. Přednost řidiče jedoucího po hlavní silnici tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento řidič jede nedovolenou rychlostí. Příčinou střetu pak je skutečnost, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedal přednost. Překročení dovolené rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici může mít pouze omezený význam, a to v podstatě jen z hlediska míry následku vzniklého ze střetu, za který ovšem primárně odpovídá řidič vozidla přijíždějícího z vedlejší silnice. Tyto zásady vyplývají z toho, že porovnají-li se povinnosti obou řidičů, je povinnost dát přednost v jízdě kvalitativně vyšším stupněm povinnosti, než je povinnost dodržet limit dovolené rychlosti. Porušení povinnosti dát přednost v jízdě bez dalšího již samo o sobě vede ke zcela bezprostřednímu a reálnému nebezpečí střetu vozidel, protože se vždy týká situace, v níž jde o vztah nejméně dvou vozidel s protínajícím se směrem jízdy. Porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu, jakými jsou např. přítomnost dalších účastníků provozu, hustota provozu, viditelnost, přehlednost daného místa či úseku apod. Od těchto zásad se lze výjimečně odchýlit, pokud to je odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost. Jde o to, že jen v důsledku vysoké rychlosti vozidla jedoucího po hlavní silnici řidič vozidla přijíždějícího po vedlejší silnici i při snaze dát přednost objektivně nemůže bezpečně provést jízdní manévr spočívající v projetí křižovatky. Typickým rysem takové situace je to, že řidič, který jinak je povinen dát přednost v jízdě, jen v důsledku vysoké rychlosti jízdy vozidla, jemuž má dát přednost, uvidí toto vozidlo až v době, kdy již není reálné, aby mu přednost skutečně dal. V uvedeném případě nebyly přesvědčivé důvody pro to, aby rychlost jízdy obviněného byla považována za příčinu střetu obou vozidel. Pokud soudy neučinily jasné zjištění, zda poškozený skutečně dodržel povinnost vyplývající z dopravní značky „Stůj, dej přednost v jízdě!” a zda mohl vidět vozidlo obviněného již ve stádiu, než byl výhled na něj zakryt nákladním vozidlem, vyznívá zcela nepřesvědčivě závěr, že odpovědnost za střet vozidel je na straně obviněného. S nedostatkem naznačených zjištění je jen velmi obtížně slučitelná úvaha, že rychlost jízdy obviněného, byť výrazně překročila stanovený limit, byla důvodem, pro který bylo poškozenému objektivně znemožněno dát obviněnému přednost v jízdě. Při nedostatku naznačených zjištění reálně přichází v úvahu varianta, že skutečným důvodem, pro který poškozený nedal přednost, naopak bylo to, že nerespektoval příkaz vyplývající z uvedené dopravní značky, nesledoval včas s potřebnou pozorností situaci na hlavní silnici a nakonec si vyložil jednostranně ve svůj prospěch nejasnou situaci v silničním provozu v otázce možnosti bezpečného projetí křižovatky.

Rozhodnutí č. 5 (usnesení NS sp. zn. 11 Tdo 804/2008):

Podle skutkových zjištění řídila obviněná řidička osobní vozidlo Fiat a při odbočování vlevo z vedlejší na hlavní silnici nedala přednost nezjištěnému vozidlu, které přijíždělo zprava, v důsledku toho pokračovala v jízdě v protisměrné části hlavní silnice, čímž vytvořila překážku v jízdě protijedoucímu motocyklu Honda CB 900, který v rozporu se zákazem předjíždění a omezením rychlostí na 40 km/h předjížděl v rychlosti nejméně 90 km/h nezjištěné osobní vozidlo a ve snaze odvrátit čelní střet začal intenzivně brzdit, poté ve smyku upadl na vozovku a narazil do vozidla obžalované, které ho přejelo a způsobilo mu mnohočetná zranění, jimž na místě podlehl.

Obviněná poukazovala na spoluzavinění poškozeného. Nebýt tohoto spoluzavinění, nedošlo by k dopravní nehodě, neboť jízda obviněné byla velmi pomalá a opatrná. Obviněná založila v podstatě veškerou svoji dovolací argumentaci na závěru, že nebýt neopatrné jízdy poškozeného, nedošlo by k dopravní nehodě, resp. že není správný závěr ohledně míry jejího zavinění a zavinění poškozeného. Z uvedeného je zřejmé, že obviněná brojila proti posouzení existence příčinné souvislosti, resp. proti stanovení míry, jakou se podílela na způsobení následku.

Z popisu skutkových okolností vyplynulo, že příčinou následku (účinku) spočívajícího ve smrti poškozeného bylo nejen porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích ze strany obviněné (nedání přednosti v jízdě a jízda v levém pruhu), ale rovněž porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích ze strany poškozeného (porušení zákazu předjíždění a překročení maximální povolené rychlosti).

NS ve svém rozhodnutí uvedl, že za situace, kdy pro trestní právo škodlivý následek měl vícero příčin, jak je tomu i v posuzovaném případě, je třeba v souladu se zásadou gradace příčinné souvislostí posoudit, která příčina je příčinou hlavní, resp. má pro způsobení následku zásadní význam, a která nikoliv. Rovněž je třeba se zabývat otázkou, zda nedošlo dokonce k přetržení příčinné souvislosti tím, že později přistupující příčina představoval výlučnou a samostatnou příčinu, která způsobila následek (účinek) bez ohledu a jednání pachatele. Skutečnost, že na způsobení následku měl podíl nikoliv zanedbatelným způsobem též poškozený, má nicméně vliv na míru zavinění obviněné, a tím i na hodnocení stupně nebezpečnosti jejího činu pro společnost. Tuto okolnost odvolací soud zohlednil při posouzení naplnění materiální podmínky použití vyšší trestní sazby, když jednání obviněné posoudil toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., a nikoliv též podle druhého odstavce citovaného zákonného ustanovení. NS se s tímto postupem odvolacího soudu plně ztotožnil.

Rozhodnutí č. 6 (usnesení NS sp. zn. 3 Tdo 727/2005):

Obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví, protože jako řidič osobního motorového vozidla Toyota, který vyjížděl z místa ležícího mimo pozemní komunikaci, kdy neměl dostatečný dohled vlevo ve svém směru jízdy, v důsledku vlastní nepozornosti nedal přednost v jízdě z jeho pohledu zleva jedoucímu motocyklu JAWA 350/639-0-0. V důsledku jednání obviněného došlo ke vjetí jím řízeného vozidla do jízdního pruhu motocyklu a následně k nárazu motocyklu do levého boku vozidla

Podle názoru dovolatele nebylo v jeho případě možno dovodit nedbalostní zavinění ani příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem vzniklým při dopravní nehodě, jak je popsán ve výroku o vině v rozhodnutí soudů obou stupňů. V uvedené souvislosti poukázal dovolatel na to, že podle skutkových zjištění soudů, založených na závěrech znaleckých posudků, jel řidič motocyklu do pravotočivé nepřehledné zatáčky rychlostí okolo 65 km/h, ačkoliv maximální přiměřená rychlost zde mohla činit pouze 42 km/h. Protože skutečná rychlost motocyklu překračovala zjištěnou přiměřenou rychlost o více než 50 %, nebyl motocyklista schopen zastavit na vzdálenost, na kterou měl rozhled.

Státní zástupce pak zrekapituloval závěry znaleckých posudků provedených ve věci a konstatoval, že podle nich mohl motocyklista z technického hlediska střetu zabránit pouze při rychlosti jízdy do 42 km/h, avšak jeho povinností nebylo jet právě takovou rychlostí a skutečnou rychlostí jízdy asi 65 km/h se nedopustil žádného porušení. Podle závěru NS obviněný naplnil znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví tím, že v inkriminovanou dobu vjížděl z místa ležícího mimo pozemní komunikaci (z lesní cesty) na silnici za stavu, kdy neměl dostatečný dohled vlevo ve směru své jízdy a v důsledku vlastní neopatrnosti nedal přednost v jízdě zleva jedoucímu motocyklu.

Podle zjištění soudů přijížděl motocyklista k místu pozdějšího střetu rychlostí cca 60 až 65 km/h, a to po silnici, na níž měl přednost v jízdě a kde povolená maximální rychlost 90 km/h nebyla omezena dopravní značkou. Žádné dopravní značení přitom neupozorňovalo ani na možnost výjezdu vozidel z lesa. Na základě několika technických znaleckých posudků vypracovaných v posuzované věci soudy zjistily, že výhledovým podmínkám řidiče motocyklu odpovídala rychlost jízdy nižší, než jakou skutečně jel, a to rychlost cca 42 km/h. V takovém případě by pak měl reálnou možnost střetu s vozidlem obviněného (dovolatele) zabránit, resp. ke střetu vozidel by nemuselo dojít. Z hlediska právního posouzení věci je tedy zřejmé, že rychlost jízdy motocyklisty byla vedle jednání dovolatele (popsaného v předcházejícím odstavci) jednou z příčin (okolností), bez níž by následek nebyl nastal. Pokud však odvolací soud ve svém rozhodnutí dovozuje spoluzavinění poškozeného na předmětné nehodě a dovolatel dokonce naznačuje jeho plné zavinění, je třeba vzít v úvahu, že řidič motocyklu projížděl kritickým úsekem rychlostí podstatně nižší, než kolik činila maximální povolená rychlost, což rozhodně nesvědčí o jeho neodpovědném či riskantním počínání v silničním provozu. Technicky adekvátní rychlost jízdy motocyklu byla odborně stanovena příslušnými specializovanými znalci ve vztahu ke všem okolnostem nehodového děje. Na rozdíl od znalců měl motocyklista v kritické době nesrovnatelně menší možnost přesnějšího rozboru dané dopravní situace a správnost takového vyhodnocení byla pochopitelně závislá jen na jeho vlastních zkušenostech a schopnosti předvídat vznik nebezpečí, které v tomto konkrétním případě představovalo vjíždění automobilu řízeného dovolatelem z lesní cesty na silnici.

S ohledem na uvedené důvody proto NS neshledal, že by dovolatelovy námitky byly v jakémkoliv směru opodstatněné a dovoláním obviněného bylo odmítnuto.